Cesta na hrad

   S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml, že mu k hradní bráně zbývá ještě tři sta metrů. Přinejmenším. V srpnovém vedru to bylo skoro jako přejít Saharu. Tričko měl promáčené potem, jazyk se mu lepil na patro. Určitě si užene úžeh. Nebo úpal. Kdo se v tom má sakra vyznat.
   Už od poloviny kopce ho nezajímal hrad, jeho historie nebo vyhlídka na konci cesty, ale spíš automat s chlazenými nápoji stojící vedle pokladny. Pivo, pivečko. Představa orosené plechovky perlivého moku ho táhla do kopce jako magnet.
   Trochu ho mátlo, že dvířka v bráně byla dnes zavřená. Nu co, třeba je přivřela pokladní kvůli průvanu. Když tu byl před pár lety naposledy, bránou to fičelo jako komínem. Ale otevřeno být musí, není pondělí a otvírací hodiny si ověřoval před týdnem. Cedule na dveřích mu to jistě potvrdí.

   Podpořte nás, hlásal už čitelný nadpis sdělení.

   Jasně, vstupné dobrovolné bude v mém případě velkorysé. A pro plechovku chlazeného pivka vás podpořím ještě víc, sliboval kastelánovi a průvodcům.
   Konečně dorazil k bráně a vytřeštil oči na připevněný papír.

   Podpořte nás v naší stávce! Podepište prosím petici za vyšší platy pracovníků v kultuře. Je připravena v restauraci U Nováčků, Podhradí č. p. 3.

Příspěvek vznikl jako literární cvičení zadané na výborném serveru o psaní Triumvirát.