Varování: Tento článek pojednává o reáliích využitých v povídce Poslední Čimakum. Pokud jste ji ještě nečetli, můžete se dozvědět fakta, která vám mohou zkazit zážitek ze čtení. Doporučuju tedy nejprve si povídku zdarma stáhnout (je součástí sborníku Duchové CONiáše ke CONiáši 2021), přečíst a pak se teprve vrhnout na tyto Čimakumy.

Jak to s Čimakumy začalo pro mě?

Možná vás při čtení mé povídky napadlo, že jsem si musela spoustu věcí vymyslet. Čimakumy, například. Ale není to tak docela pravda. Příběh samotný, ona „současná“ linka, vychází z jednoho mého snu, ke kterému jsem hledala historické reálie. Věděla jsem, že se vše bude odehrávat na západním pobřeží nynějších USA, v mlžných pralesích Olympského poloostrova. Projížděla jsem tedy seznam indiánských kmenů této oblasti a Čimakumové mi ve společnosti Skokomišů, Snohomišů, Sukvamišů a dalších -mišů padli do oka. Možná pro jejich snadno vyslovitelné jméno? Nevím. Každopádně jsem odkaz rozklikla a nestačila se divit. Jistě, duchové v oficiálních pramenech nejsou, ale jinak je příběh zániku kmene Čimakumů podle pravdy.
No dobře, podle Wikipedie.

Jak to s nimi tedy bylo?

Čimakumové přišli podle své pověsti z pacifického pobřeží Olympského poloostrova kvůli neklesajícímu vysokému přílivu. Usídlili se na východním pobřeží, zhruba mezi dnešními městy Port Townsend a Port Ludlow (viz mapa). I jazykově byli příbuzní spíše kmeni Kvileutů z pacifického pobřeží než okolním domorodcům.

Se svými sousedy nevycházeli právě nejlépe. Bojovali s kdekým, třeba se Snohomiši, Snokvalmy a Klallamy. V roce 1847 se začali škorpit se Sukvamiši.

A to se ukázalo jako osudová chyba.

Jak to s nimi skončilo?

Sukvamišové se rozhodli své nepřátele vyhubit, jakmile budou mít možnost. Ta se záhy naskytla. Celý čimakumský kmen se totiž sešel na tradičním srazu v jediné opevněné vesnici. Sukvamišové pod vedením náčelníka Seattla a s podporou 150 Klallamů se schovali poblíž a čekali na příležitost.
A jako na zavolanou se k jejich pozicím přiblížila čimakumská rodina, jejíhož otce poznali jako muže, který zabil významného sukvamišského bojovníka.
Spustili drtivou palbu. Na pomoc rodině spěchala velká část čimakumských bojovníků a nechali tak opevněnou vesnici nebráněnou. Toho Sukvamišové využili a vpadli do vesnice, kde spustili masakr překvapených vesničanů. Většina mužů padla, ženy a děti byly odvedeny do otroctví. Území obsadili Klallamové.

Zatímco v roce 1790 se odhadovala populace Čimakumů na čtyři sta, v roce 1855 (tj. 8 let po tomto masakru) zbylo v kmeni pouze 90 lidí.

Co se po nich zachovalo?

Pár místních jmen, název písničky Chimakum rain, několik zmínek ve vědeckých pramenech a pár současníků, kteří se prohlašují za jejich potomky.

Z čimakumštiny se zachovaly pouze fragmenty. Jazykovědci se na tuto skupinu zaměřili až na konci devatenáctého století, kdy už žilo jen pár mluvčích (přesněji 3 v roce 1890). A to míšenců, kteří si pamatovali pouze fragmenty řeči svých rodičů a prarodičů. Celkově byla čimakumština okolním kmenům nesrozumitelná, připomínala prý spíš švitoření ptáků než lidský jazyk. I to mohlo vést k nenávisti ke kmeni, která pak vedla k výše zmíněnému masakru.

Původní článek, který o čimakumštině pojednává, je tento: FRANZ, Boas. Notes on the Chemakum Language. American Anthropoligist. 1892, 1(5), 37-44.

A z tohoto článku jsem vybrala i jména hlavních postav, která nejednomu čtenáři připadala asi hodně zvláštní. Kótlis znamená „má žena“ a Lákut „chodidlo“.

Část čimakumského dědictví tak žije dál aspoň v této podobě.

(Úvodní fotografii čimakumské ženy pořídil v roce 1913 Eward S. Curtis.)