karetni stul
Něco k počtení

Karetní dýchánek

Václav vtrhl do hostince U Věže. Pokynul hospodskému, štamgastům u dveří popíjejícím pivo, a i těm u kamen, kteří srkali čaj z úzkých kalíšků.

   „No konečně!“ uvítal ho Ferdinand u jejich stolu a klepl balíčkem karet do dlaně. „Za trest budeš na forhontě.“

   „Omlouvám se…,“ snažil se příchozí popadnout dech, „pošťák přinesl Živu až odpoledne… a já se začetl. Ale… pozdrav Pán Bůh, přátelé,“ svalil se těžce na židli.

   „Alejkum salám,“ odpověděl Nethaniel.

   „Dejž…,“ začal Ferdinand, ale pak si odfrkl. „Dej už pokoj! Salám!“

   Václav i Nethaniel se zasmáli. Ferdinand konvertoval předloni, aby se mohl oženit s Nethanielovou sestrou, a některé stránky nové víry se mu ještě nedostaly pod kůži.

   „Jako obvykle, pane lékárníku?“ zeptal se chlapec, který se kolébavým krokem vracel s dopitými půllitry k výčepu.

   „Ano, buď tak laskav, Alí,“ objednal si Václav kávu. Pivo už při karetních večerech dávno nepil, aby netýral Ferdinanda. A také nechtěl s těmi mohamedány prohrávat. „Co se mu stalo?“ zeptal se šeptem. „Jde jako kačer.“

   „Včera u nás jeho matka nakupovala na oslavu obřízky,“ prozradil hokynář Ferdinand. „Hádej.“

   „Na to raději nebudu ani myslet,“ zasmál se Václav a kývl na Nethaniela: „Rozdávej.“

   Hrávali spolu mariáš – ne však o peníze, to bylo haram – už od obecné školy. S jedinou přestávkou, kdy se jejich životní cesty rozdělily kvůli studiím. Václav je absolvoval v Praze; ovšem Nethaniel studoval práva až v samotné Konstantinopoli.

   „Dostal jsem při tom čtení nápad,“ chopil se Václav poloviny svých karet a jednu z nich ukázal ostatním. „Barva?“

   Spoluhráči si povzdechli.

   „Dobrá,“ zamručel Nethaniel. „Tedy ta barva. Co jsi zase vymyslel?“

   „Dobrá, flek,“ odsouhlasil Ferdinand hru.

   „Byl tam článek o látkách antiseptických. O omývání rukou, ran a nástrojů karbolem.“

   „Což jest?“

   „Jedovaté a smrduté. Ale v amerických Spojených Obcích používali za té jejich občanské války líh. Napadlo mě, že bychom ho mohli prodávat k domácímu ošetření ran,“ mrkl na Alího, který před něj právě postavil šálek a džezvu.

   Chlapec zrudnul a rychle se odbelhal pryč.

   „My?“ zachytil Nethaniel. „Dvacet,“ vyložil krále.

   „My tři. Vy to zaštítíte, abychom neplatili takové daně, a já budu destilovat.“

   „A z čeho chceš pálit, prosím tě?“ ozval se Ferdinand. „Obilí je na to škoda.“

   „Z melasy,“ osladil si Václav svou kávu. „Cukrovar ji prodává za pár kurušů.“

   „Ale to ti bejova kancelář ani imámové nikdy nepovolí prodávat našincům,“ namítl Nethaniel. „Co kdyby se nechali zlákat k pití?“

   „Snadná věc. Přidáme radix gentianae.“

   „Co?“ zeptal se Ferdinand.

   Václav vzal poslední štych žaludským esem. „Bude to hořké jako šajtánova řiť. Ještě zbývá vymyslet název. Co po vás, jakožto majitelích? Netfer. Nebo Fernet, jak chcete.“

Tahle hříčka vznikla jako literární cvičení pro skvělý workshop Městské knihovny v Praze. Poznáte, kdy a kde se příběh odehrává? Co se oproti naší realitě změnilo? Podělte se o tipy v komentářích.

Zanechat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..