Pro jeden drobák

Z šera zdůrazněného hustou mlhou se vynořovaly stále další postavy. Připojovaly se k ostatním, netrpělivě přešlapujícím u kotviště říčního přívozu.

Sofii zcela šokovala šířka toku. Ani neviděla druhý břeh, tmavě šedé vlnky brázdily hladinu až k oponě bílého oparu.

„Tak kde vězí?“ mrmlal stařec ve vetché košili a podupával, aby se zahřál. „Přece nás tu nenechá čekat do skonání světa!“

Odpovědí mu bylo šplouchání z mlhy. Stále hlasitější, v pravidelném rytmu. A konečně spatřili i nejasnou siluetu přívozu. Prázdný člun a vysokého šlachovitého muže na zádi, který loďku odstrkoval bidlem.

I on je uviděl. Nespokojeně si odplivl.

„Vás tu zas je,“ zamručel, když přirazil ke břehu. „Nájezdníci, co?“

Několik cestujících přikývlo. Sofie ne; tu vyhnala z domova cholera. Rodiče jí dali ty nejlepší šaty, peníze na cestu a poslali ji pryč. Jenže pak se objevili ti zloději a všechny cennosti jí sebrali. Taková nehoráznost, okrádat bezbranné! Zvlášť, když pak nebudou mít na přívoz, kterým prostě musí jet.

„Netlačte se, pěkně jeden po druhém zaplaťte a nastupte! Po jednom sem řek, u Tartaru! Hele, kam se ženeš?!“ obořil se převozník na siláka, který se prodíral na příď a rozhoupal člun.

Sofie využila převozníkovy nepozornosti a proklouzla na loďku, kde se skryla za tlouštíka v drahých šatech. Po chvíli už byl přívoz plný a vodní hladina se nebezpečně přiblížila k hraně bočnice.

„Další příště!“ odehnal převozník zbývající cestující, rychle odstrčil člun od břehu a zamířil do mlhy.

Pluli hladce a mlčky. Ticho rušilo jen pleskání bidla o hladinu a hekání zabírajícího muže.

„Hele, kdo z vás nezaplatil?!“ pročísl klid ostrý hlas.

Sofie ztuhla.

„Jedna mince mi chybí, tak se koukej přiznat!“

Nikdo se neměl k odpovědi.

„Tak si tě najdu…,“ zavrčel převozník. „Všichni se na mě podívejte! Ty! No, ty, holka. Ty v tý dlouhý košili,“ ukázal mozolnatým prstem na Sofii. „Nepamatuju se, že bys mi něco dávala!“

„Já… asi nemám peníze.“

„Jak nemáš?“

„No, nemám,“ stoupla si a prohmatala záhyby svého roucha, aby dosvědčila svá slova.

„To snad nemyslíš vážně! Všichni znaj pravidla, věděj, že si maj připravit drobný, a ty máš leda tak prd?! Já nejsem žádná blbá Charitka! Dřu tu celou věčnost! Víš, kdy jsem měl naposled volno?!“

„Nevím,“ špitla.

„Já taky ne! Tak je to dlouho! A ty mi chceš tvrdit, že nemáš prachy a já z toho nebudu nic mít?!“

„Já se omlouvám…“

„A co si z tý omluvy asi vemu?! Hele,“ snažil se trochu ztlumil vztek, „uděláme to takhle. Teď se vrátíš zpátky domů, řekneš si příbuznym o ňáký prachy – je mi jedno jak, popros je, zafňukej nebo udělej třeba bububu – a pak se vrať a zaplať mi podle ceníku.“

Sofie horlivě přikyvovala.

„A teď mi zmiz z očí.“

„Děkuji, moc vám děkuji…,“ drmolila a chtěla si zase sednout.

„Počkej, co si sedáš?! Řek sem zmiz! Vypadni! Plav!“

„To jako…?“ mírně se naklonila nad bočnici člunu.

Museli být už uprostřed proudu, neviděla ani jeden břeh a temná voda se jen líně převalovala. Najednou něco šplouchlo. Že by ve Styxu žily ryby?

Nežily, převozníkovo bidlo ji zasáhlo do zadku a vyhodilo z loďky. Plácla sebou do ledové vody.

„Ty…!“ chtěla zanadávat, ale místo toho si lokla. Pak sebou zazmítala a vyprostila se ze své dlouhé řízy. „Já ti dám!“hrozila mu, zatímco hrabala rukama a nohama, aby se udržela nad hladinou. „Platit ti? Nikdy! To tam radši doplavu sama!“ vydala se za přívozem.

Převozník se zasmál, zabral bidlem a odsunul loďku z jejího dosahu. Ani se neohlédl a pokračoval k druhému břehu. Vyčítavé pohledy ostatních vydržel přesně deset úderů srdce. Toho svého, samozřejmě.

„Co čumíte?! Podruhý umřít nemůže! A já mám aspoň někoho z krku,“ dodal spíš pro sebe.

Ilustační obrázek: Paul VanDerWerf from Brunswick, Maine, USA, CC BY 2.0 https://creativecommons.org/licenses/by/2.0, via Wikimedia Commons